středa 11. května 2016

TRIP: Barokně industriální Labe


„Jak se Ti líbí chodit po světě? Není-li to lepší něco vidět než sedět doma a přitom přece dosti zkusit a nevidět nic?“ Tak se ptal Karel Hynek Mácha, magnus parens moderní české poezie, v dopise bratrovi Michalovi z října roku 1835. Otázka je zároveň i odpovědí. I dnes, kdy je život mnohem pohodlnější a příjemnější, je stále dobré "chodit po světě". Mácha nejčastěji chodíval na Kokořínsko. Právě na jeho okraji, v městečku Liběchov, začala moje procházka.



Liběchov, ač nadohled od Mělníka a blízko Praze, byl hranicí mezi českým a německým osídlením, takže za poslední války se tu dvakrát protočilo obyvatelstvo, to židovské zmizelo, což připomíná historický hraniční sloup. 

Mnohem šťastnější byla doba baroka, které se v Libochu nádherně vepsala do krajiny. Na kopci nad Labem stojí "kostelíček sv. Ducha", jak ho něžně nazývá spolek usilující o jeho záchranu. Spolu s 400 let starými viničními tratěmi, dnes bohužel částečně zpustlými, a sochou Krista tvoří nádhernou krajinnou kompozici. Když vylezu na kopec, ukáže se výhled na další dominantu zdejšího kraje, elektrárnu Mělník, což může někomu zhatit estetický zážitek. 



Mě coby technokratovi se ovšem tohle barokně industriální spojení líbí, byť je poněkud perverzní. Jezdím kvůli němu do Liběchova každý rok, ještě než naroste listí, abych si to mohl vyfotografovat. V malém městečku je toho mnohem více. Připomenu jen zámek, za poslední povodně zaplavený, doposud uzavřený, a kostel sv. Havla, s nádherným dynamickým průčelím. 



Zdá se, že Kristus u cesty pod tratěmi žehná k benzínce na protější straně, kde se scházejí o víkendech motorkáři. A že to věru potřebují. Za Liběchovem bikeři vjíždějí do zrádně se kroutících kokořínských údolí. Ti, kteří cestu přežijí, se setkají na další benzince za městem Dubá. K vidění bývají dva základní typy bikerů: mladí jezdci na vysokootáčkových strojích a starší fotříci s panděrem pod koženou bundou, kteří si na laciných čínských chopperech hrají na Hells Angels. Byl by Karel Hynek Mácha motorkář?


Z Liběchova jdu po pravém břehu Labe do Štětí. Mezinárodní cyklostezka Praha - Dresden vede po levém, takže je u řeky celkem malý provoz a potkávám jen rybáře. Ti si libují, jak se dřív smradlavé Labe za posledních dvacet let vyčistilo. "Kapři mají nádherné maso, protože je voda čistá a dno písčité. Žádné jedovaté bahno jako na rybníce, kapra z rybníka bych nežral". Hezkou procházku polními cestami a pobřežními stezkami neruší ani elektrárna, jen občas vykoukne zpoza zeleně. Podél Labe lze na kole dojet až do Hamburku a český úsek je díky členitému labskému kaňonu zdaleka nejzajímavější. Existují ovšem ještě příjemnější způsoby, jak cestovat po Labi. Třeba pozorovat krajinu z jedoucího vlaku a popíjet u toho espresso, nebo z lodě...


Cyklostezky těží ze starých říčních cest, vedoucích po obou březích, po kterých dřív kráčela volská spřežení, táhnoucí lodě. Na cyklisty se nabalily sezónní hospody, okolí řeky tím velmi ožilo. Ve Štětí a jiných městech vznikly u Labe parky se sportovišti, kde se hezky tráví čas. V Štětí mají i oficiální přístav. Patří místním papírnám, obrovské fabrice, větší než samotné město. 
Žádný provoz jsem tam neviděl a určitě to nebylo tím, že byla sobota. Papírny spotřebovávají obrovské množství dřeva, dřív se plavilo po vodě, to se asi děje i dnes, ale ne tolik. Pro současný průmysl, tepající v rytmu "just in time", je vodní doprava mnohdy nevyzpytatelná a pomalá.
Za mělnickým soutokem s Vltavou se Labe stává velkou řekou, na jezech a slepých ramenech se ještě rozlévá do šíře. Za Štětím už není krajinnou dominantou mělnická elektrárna, ale starý dobrý Říp, jehož siluetu zastiňují chmelnice. Krajina mlékem a pivem oplývající...




Pole jsou oseta, trávníky zastřižené, domy omítnuté (většinou), dětská hřiště a lavičky v obcích renovovány, stejně tak vozovky a chodníky. Čtvrtstoletí demokracie a kapitalismu udělalo z Čech kvetoucí zahradu. Bez legrace.



    
    

pátek 6. května 2016

PSYCHO: Sigmund Freud 160

Sigmund Freud Copyrights
Před 160 léty se v moravském Příboru narodil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. O vlivu rodného města na jeho osobnost jsem psal před léty (k přečtení zde). Za druhé formující město můžeme v případě Freuda považovat Vídeň, londýnský exil těsně před smrtí už na něj neměl žádný vliv. Podle jednoho starého bonmotu se Freud dopustil zásadní chyby, protože si myslel, že všichni lidé jsou jako jeho vídeňští pacienti...

Vytahuji z archivu text o Freudově vídeňském bytě/ordinaci:


Kolébka psychoanalýzy

Dům ve vídeňské Berggasse kde téměř půl století žil a pracoval Sigmund Freud, je pro jeho stoupence posvátným místem.


Na první pohled je to jen běžný měšťanský dům z druhé poloviny 19. století ve stylu Gründerzeit, jakých jsou po Vídni tisíce. Vnější fasáda je hezky členitá, vnitřní schodiště hezky vyšlapané. Dlouhá desetiletí po něm stoupali pacienti, aby navštívili ordinaci lékaře v prvním patře. „PROF. Dr. Freud“ stávalo na jmenovce u dveří. Nyní zdobí schodiště citáty z psychoanalytikova díla a místo pacientů šlapou po schodech návštěvníci Freudova muzea. Ročně jich přichází na osmdesát tisíc.
Sigmund Freud si tu nejprve otevřel v roce 1891 ordinaci neurologie, to byl teprve docentem. O pár let později se sem přistěhoval i s početnou rodinou. V Berggasse žil a pracoval až do června 1938, kdy musel po anšlusu Rakouska emigrovat. Čtyřicet sedm let, nejproduktivnější část života. Proto má tohle místo pro psychology a psychoanalytiky, spolu s Freudovým rodištěm v Příboru na Moravě a Londýnem, kde zemřel, až „posvátný“ význam. Zde Freud analyzoval své pacienty, zde sepsal své nejdůležitější studie, zde se zrodila psychoanalýza... „Před rokem tu byl na návštěvě jeden americký psychoanalytik a rozplakal se dojetím,“ říká Peter Noemaier z vedení Freudova muzea.

První občan Vídně
Psychoanalytik Jiří Kocourek navštívil poprvé Berggasse jako dvacetiletý student „s velkou úctou, ale malou obeznámeností s Freudem“. Během druhé návštěvy těsně po pádu železné opony dokonce přespal v hostinských pokojích psychoanalytické svatyně: „A spalo se mi tam dobře. Myslím, že by psychoanalytik tato památná místa (Příbor, Vídeň, Londýn) měl skutečně navštívit a nechat na sebe působit onoho genia loci. Konec konců tato zkušenost oživuje a mnohdy i motivuje jedince znovu a opakovaně v jeho návratu ke kořenům, ale také k obnovení určité pokory.“ Podle doktora Kocourka poskytuje návštěva muzea nejen vhled do osobního života Freuda a jeho rodiny, ale i do atmosféry Vídně 19. a 20. století.
Freuda si už od Vídně nemůžeme odmyslet a naopak to také nejde. Zlatou moderní éru města tvořily výjimečné osobnosti v hudbě (Mahler, Strauss), architektuře (Wagner, Loos), malířství (Klimt, Schiele), filozofii (Wittgenstein, Popper). Přesto Vídeň zůstává prodchnutá především freudovskými asociacemi. „Rakousko nevnímá Freuda jako nejslavnějšího obyvatele Vídně první poloviny 20. století, ale svět ano. Je první osobou, kterou si s Vídní spojují,“ potvrzuje Noemaier. 

Pro Freuda, odhalujícího temná zákoutí lidské psýché, bylo město ideální zkumavkou. Už od dob mocnářství se tu hodně dalo na dekorum, nedílnou součástí vídeňské mentality proto bylo nepříjemné věci tajit nebo skrývat za zavřenými dveřmi. Vídeňský psychiatr Erwin Ringel považuje Vídeň za typickou živnou půdou pro neurózy a potlačené představy. A podle starého bonmotu se prý Sigmund Freud mylně domníval, že všichni lidé jsou jako jeho vídeňští pacienti.
I za zdobnou fasádou v Berggasse 19 se možná skrývalo leccos jiného a nebyly to jen ujeté sny a fantazie Freudových pacientů. Když Peter Noemaier zavede skupinu novinářů do bývalé Freudovy ložnice a ukáže na dveře sousední místnosti, kde bydlela Freudova švagrová Minna Bernaysová, ukazuje také vchod do Freudovy 13. komnaty. Většina životopisců má jejich poměr za hotovou věc, dokonce se podle některých indicií a narážek spekuluje o potratu. Minna se o rodinném trojúhelníku svěřila korunnímu princi psychoanalytického hnutí Carlovi G. Jungovi, ale vzhledem k pozdější roztržce mezi ním a Freudem se Jungovo svědectví nebralo vážně.
Jenže před pár lety se našla hotelová kniha, v níž se „Dr Sigm. Freud und Frau“ zaregistrovali jako manželský pár 13. srpna 1898 v pokoji číslo 11 v hostinci Schweizerhaus v Majole, a sto let starý skandál znovu ožil. Na dvoutýdenní dovolené ve Švýcarsku totiž byla s Freudem místo manželky Marty její mladší sestra Minna, tehdy třiatřicetiletá. Z pozdějších dopisů Marty vyplývá, že intimní život Freudových ustal záhy, ale manželství zůstalo harmonické. Minna Bernaysová, druhá či „prázdninová“ žena zakladatele psychoanalýzy, s nimi žila v jedné domácnosti dvaačtyřicet let.

Dožít jako svobodný člověk
Sigmund Freud měl později v prvním patře v Berggasse 19 také svůj byt. Napočítal jsem šestnáct místností plus různé chodby a zákoutí. Freud důsledně odděloval pracovní prostor od rodinného, každý měl svůj vlastní vchod. Od rodiny se naučil separovat už během školních let, protože ho početné sestry rušily při studiu. I klavír musel z domu. Sám večeřel, aby nemusel poslouchat židovské obřady před jídlem.




Nejautentičtějším místem muzea jsou šatna a čekárna, zrekonstruované téměř do původní podoby. Na věšáku visí Freudův klobouk a hůlka, na podlaze leží kožený kufr s monogramem S.F. Jako by se pan profesor právě vrátil od holiče nebo z nějaké cesty. V tomhle prostoru se musejí freudiáni cítit jako doma, protože kromě důvěrné znalosti samotného Freuda znají přes jeho analýzy případy slavných pacientů, kteří tu sedávali. Každou středu večer se v čekárně scházela skupina psychoanalytiků, z níž se v roce 1910 ustanovila Vídeňská psychoanalytická společnost.

Hned ve vedlejší místnosti pouštějí na obrazovkách „domácí video“ rodiny Freudových, jak se natáčeli filmovou kamerou. Anna Freudová, nejmladší Freudova dcera a taktéž psychoanalytička, záběry komentuje. Místo Freudových se najednou na záběrech objevují vlajky s hákovými kříži a hajlující Vídeňáci. S anšlusem Rakouska skončil v Berggasse také Freud a psychoanalýza. Naštěstí byl příliš významnou osobností, přimlouval se za něj i Mussolini, nacisté ho nemohli jen tak narvat do transportu a zavraždit někde v Treblince. 

Po dlouhém boji s byrokracií a zaplacení výkupného ve výši 31 329 říšských marek, takzvané emigrantské daně, mohl 4. června 1938 Freud odejít. „Kvůli německé invazi jsem musel opustit svůj domov ve Vídni a přijet do Anglie, kde doufám dožiji jako svobodný člověk,“ řekl Freud v rozhovoru pro BBC necelý rok před svou smrtí. Jeho čtyři sestry takové štěstí neměly a zahynuly v koncentračním táboře.

Freud se vrací
S Freudem a jeho rodinou odjelo do emigrace i kompletní vybavení z Berggasse. Včetně slavné psychoanalytické pohovky a více než dvou tisíc starožitností, které Freud tak obsedantně shromažďoval. Asi potřeboval jako ateista zaplnit prázdno po Bohu jinými archaickými relikty.
Před třiceti lety vzniklo v Berggasse Freudovo muzeum. Jak ale prezentovat patriarchu psychologie a jeho svatyni, když byly všechny věci pryč? Navíc „Freud, který svůj život strávil tím, že zkoumal důvěrná tajemství, která lidé usilují skrýt jak před sebou samými, tak i před druhými, se nesmírně bránil odhalovat svá vlastní tajemství.“ (Anthony Storr) Například v roce 1884 Freud zničil své poznámky, dopisy a rukopisy za posledních čtrnáct let, protože „nikterak netouží usnadnit práci svým budoucím životopiscům“.
Muzeu velmi pomohla Anna Freudová. Vrátila do Vídně vybavení čekárny, některé Freudovy osobní věci a část starožitné sbírky z Kypru. Naštěstí předchozí nájemníci v bytě nic nepředělali, dochovaly se dokonce původní malby a obklady, což posiluje autenticitu místa. Hlavně muzeum nehraje s návštěvníky žádnou falešnou hru. Jistě, mohli nechat udělat kopii slavné pohovky a sehnat nějaké staré koberce a nábytek, ale neučinili tak, a na stěnách prázdné Freudovy ordinace a pracovny jsou „jen“ dobové fotografie, jak to tam za jeho života vypadalo. 

„Chceme, aby lidé přemýšleli, proč tady Freudova pohovka a pracovní stůl už nejsou, proč musela jedna židovská rodina utéci z Rakouska,“ vysvětluje Peter Noemaier, ředitel oddělení komunikace muzea. V ostatních místnostech jsou vystaveny autentické Freudovy rukopisy a dopisy, odkazy na slavné pacienty a také umění, které má s psychoanalýzou nějakou souvislost. Muzeum buduje vlastní uměleckou sbírku, podporuje výzkumné projekty a pyšní se největší knihovnou psychoanalytické literatury v Evropě (přes 38 000 svazků).


„Nejsem totiž vůbec mužem vědy, nejsem pozorovatel, experimentátor ani myslitel. Nejsem nic jiného než konkvistadorský temperament, dobrodruh, pokud chceš, s onou zvědavostí, smělostí a houževnatostí, která k tomu patří,“ napsal Sigmund Freud v roce 1900 v dopise příteli Fliessovi. Později Freuda označili za „archeologa lidského nevědomí“. V Berggasse 19 se ale role obrátily a objektem zvědavého zkoumání se stala samotná osoba zakladatele psychoanalýzy, jeho život a dílo. Symbolicky či obrazně můžeme říci, že na psychoanalytické pohovce teď leží i samotný Freud. 
Günter Bartoš 2011

Photo of the Week:

Equilibrium

středa 4. května 2016

ARCH: Napoli Toledo - nejkrásnější stanice metra na světě

Metropole Kampánie a vlastně i celé jižní Itálie Neapol leží na úpatí Vesuvu. Okolní terén je zbrázděn starými sopečnými kalderami, některé zasahují až do moře. Neklidné geologické podloží hrozí katastrofou, může nastat kdykoliv. Obyvatelé Neapole žijí s vědomím, že jednoho, asi nepříliš vzdáleného dne, bude jejich město zničeno, což se mimo jiné projevuje ve vlažnější péči o veřejný prostor a hmotné statky. 

S pocitem očekávané zkázy bojují nové veřejné stavby. Podle návrhu francouzského architekta Dominiquea Perraulta prošla rozsáhlou rekonstrukcí Piazza Garibaldi u hlavního nádraží. Čtrnáct stanic neapolského metra bylo zase transformováno na "umělecké stanice", aby se staly pro veřejnost atraktivnějšími. Pracovala na tom stovka architektů a umělců včetně známých jmen jako Alessandro Mendini, Anish Kapoor, Gae Aulenti, Michelangelo Pistoletto, Karim Rashid a Sol LeWitt. 


Za nezdařilejší se považuje design stanice Toledo nedaleko proslulé Quartieri Spagnoli. Podle některých anket je dokonce považována za nejkrásnější stanici metra na celém světě (sic!). Přesto mnozí napolitánci doposud vnímají metro jako "dopravu pro turisty" a raději tráví čas v zácpách ve svých autech, o potížích s parkováním nemluvě.







Na Piazza Garibaldi nasedám na Metro Line 1, abych si takovou "uměleckou stanici" prohlédl. A hned vzpomínám na pražské metro, které není esteticky nijak atraktivní, ale má jednoduché, přehledné a pohodlné vstupy a prostorná nástupiště. Italské stanice jsou obvykle jen rozšířené tubusy a cestující musí projít hned několik úrovní (např. na Piazza Garibaldi pět), než se dostane do vlaku. Po příjezdu do stanice Toledo musím ocenit, jak dokázal španělský architekt Oscar Tusquets Blanca využít omezený prostor tubusu. Dlouhé lavice na sezení jsou zapuštěné do zdi, za nimi se ještě našlo místo pro osvětlovací tělesa, která "vyrábějí" příjemné nepřímé světlo.


Z perónu se krátkým eskalátorem nebo schodištěm vstupuje do chodby, která se napojuje na hlavní koridor. Zabarvení stěn se mění ze světle modré na tmavou, zeď mezi eskalátorem a schodištěm se vlní, což cestujícím napovídá, že nejsou jen "pod zemí", ale též "pod vodou". Design stanice odkazuje k nedalekému Neapolskému zálivu, hlavními elementy jsou zde voda a vzduch. Stěny na obou stranách koridoru zdobí obraz vodní hladiny, takže hravější cestující si mohou představovat, jaké by to bylo kráčet po vodě. 




V malé hale před eskalátory přechází mozaika na stěnách od tmavě modré do světlejších odstínů u stropu, což evokuje rozložení světla pod vodní hladinou. Když cestující vzhlédnou vzhůru, a to udělá každý, uvidí průhled až na hypotetickou "vodní hladinu". Architekt Oscar Tusquets Blanca vyřezal do neapolského podzemí třicetiosmimetrový "kráter", jak ho nazývá, který spojuje halu s pěší zónou na povrchu. Modř tohoto světlíku prozařují LED diody a denní světlo pronikající skleněným poklopem, což může evokovat potápěčův pohled přes masu vody k slunci nad hladinou. 


Při jízdě eskalátorem se tomuto světlu přibližujeme, symbolicky se tím osvobozujeme od temnot podzemí, abychom ho nakonec minuli a ztratili - další hezký příběh, který s námi architekt hraje.




















Vodní svět rovněž evokují organické křivky výzdoby na zdech a jednoho sloupu, který celou tuhle modrou nádheru podpírá.



S přibližováním k povrchu se barevnost proměňuje z vodní modré k zemité okrové, s čímž ladí i umělecká výzdoba, zpestřující cestujícím jinak banální a nudnou cestu eskalátorem.



Vedle architekta Blanky se na výzdobě stanice Toledo podílelo několik "mezinárodních" umělců. Určitě nebyli levní, ale drtivou část nákladů u takových projektů stejně představují stavební a technologické investice. Umělecký zásah zvýšil kvalitu veřejného prostoru a udělal z nepohodlného a občas i frustrujícího cestování pod zemí příjemný zážitek. V tomhle případě se každé euro zaplatilo.


neděle 1. května 2016

PSYCHO: Psychospirituální krize

Na DVTV je rozhovor se zakladatelem transpersonálního hnutí Prof. Stanislavem Grofem, kde se rovněž mluví o psychospirituální krizi. Vytahuji z archivu článek, který jsem na tohle téma napsal před mnoha, mnoha léty (publikováno v Psychologie Dnes 2002):

Nemoc nebo duchovní krize? 

Tradiční přístup k psychickým potížím využívá psychopatologickou terminologii: symptomy, onemocnění, diagnóza. Není však v některých případech možné a výhodnější hovořit o psychospirituální krizi namísto schizofrenie či psychózy?


Zvládat nároky života není pro Marii Štěpánovou (jméno je změněno) v posledních sedmi letech jednoduché. Po porodu syna se musela začít vyrovnávat s jevy, o jejichž existenci neměla dříve ani ponětí. Vše začalo občasnou ztrátou kontroly nad vlastním tělem, vibracemi, nevolnostmi a pocity stoupání energie po páteři. Po třech letech se symptomy začaly stupňovat. K neobvyklým tělesným pocitům se připojily automatické pohyby, připomínající dramatický tanec nebo jógové cviky, a "spontánní příliv informací do hlavy".


Nápor podivných události byl tak velký, že musela opustit své prestižní a lukrativní zaměstnání, a byla dvakrát hospitalizována na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Z hlediska tradiční psychiatrie se podobnými symptomy projevuje psychóza nebo schizofrenie. Na pobyt v léčebně vzpomíná Štěpánová jako na nejhorší období svého života. 

Nové terapeutické metody, které se v posledních létech prosazují v zahraničí, umožňují citlivější přístup. Lidé s podobnými příznaky bývají označováni za pacienty v psychospirituální krizi. Komplikovanou fázi duchovního vývoje mají možnost prožít v lepším prostředí, než je psychiatrická léčebna. Marie má ale smůlu. Žije v Čechách. 

Psychiatrie objevuje duši

Česká psychiatrie je k projevům změněného stavu vědomí tradičně skeptická. Bývají považovány za psychózy, které je třeba "zaléčit". Pacienti dostanou společensky degradující nálepku psychotik nebo schizofrenik, i když jimi být nemusí. V minulosti to poškodilo hodně lidí. Stejný postoj převládal dřív i na Západě. Pod vlivem Jungovy analytické psychologie, východních náboženství a zážitků vyvolaných psychedeliky došlo v šedesátých letech k rehabilitaci spirituality a mystických fenoménů. Ty jsou rozumem nepochopitelné a nevysvětlitelné, mají ale jednu nedostižnou přednost. Dokáží dát lidskému životu smysl. Transpersonálně orientovaní psychologové a psychiatři z Kalifornie, jako Grof, Maslow a Perry, prosadili znovuobjevení duše legislativně. Podle amerického diagnostického manuálu musí nyní každý psychiatr zkoumat, jestli jeho pacient neprochází psychospirituální krizí (psychospiritual emergency). 

Utrpení může mít smysl

Podle psychologa Tomáše Zudy se pacienti v duchovní krizi liší bezproblémovým fungováním a vztahy před krizí, absencí fyziologických poruch a hlavně jiným průběhem krize. "Nejsou tak zahlceni svými symptomy jako schizofrenní pacienti, uvědomují si, co se děje. Na rozdíl od nich obvykle komunikují a spolupracují s okolím, často i během dramatických zážitků. Netrpí paranoidními představami, nezapojují do své hry ostatní lidi." 

Největší rozdíl je v postoji k prožívanému utrpení. U schizofrenie člověk obvykle nechápe smysl svých potíží a může z nich obviňovat někoho jiného, pacient v duchovní krizi obvykle nahlíží na bolestivý proces jako smysluplný a léčivý již v jeho průběhu. Perspektiva duchovní přeměny může být přitom v rozporu s jeho vnímáním světa.
"V mém případě nejde o žádnou dobrovolnou duchovní cestu, já se do těchto sfér spíše propadla a mám z toho obrovskou hromadu problémů," říká Štěpánová, která se dříve považovala za "ateistku s materialistickým a mechanistickým myšlením". Dnes je ji bližší idealismus a mystika. 

Náboženský obsah vizí není určujícím kritériem. "Příznaky s religiózním charakterem může mít i člověk se schizofrenií," upozorňuje psycholog Michael Vančura. Zásadní rozdíly jsou v době trvání. Psychózy typu schizofrenie a schizoafektivní poruchy trvají dlouho a jsou chronické, psychotické stavy v případě psychospirituální krize probíhají bouřlivě a mají dobrou prognózu.

Obvyklými spouštěči bývají vyhrocené životní události, které člověk nedokáže unést, psychedelika a duchovní aktivity. Psychospirituální krizi může vyvolat i porod. Rodička se "prodýchá" do změněného stavu vědomí a najednou je toho trochu moc. To se stává výjimečně. Probuzení nevědomých obsahů lidské psychiky drogami a nezvládnutou duchovní praxí vzácné není.

"Lidé touží po mystických zážitcích, platí si drahé kurzy nebo drogy, dělají proto psí kusy," konstatuje pobaveně Marie Štěpánová. "Přitom na psychiatrii je plno pacientů s mystickými zkušenostmi, kterých by se rádi zbavili." Ví o čem hovoří, vyzkoušela všechno možné. Získala mnoho nových vědomostí a zkušeností, ale také prožila hodně zoufalství a nedorozumění. "Nejspíš se mi díky tomu podařilo dvakrát skončit v léčebně." 

Limity racionální kultury

Od osvícenství je evropská kultura orientovaná výhradně na rozumový přístup ke světu. Iracionální kulturní a sociální jevy - náboženství, mysticismus, rituály, byly vytěsněné z každodenního života nebo degradovaly - turistika místo poutě, totalitní politická hnutí místo náboženství (fašismus, komunismus), masová popkultura a sport se svými idoly.

K vítězství rozumu ale nedošlo. Bez ohledu na vědecký pokrok se lidem stále dějí "divné věci", jako šamanům, jogínům a svatým v předtechnických civilizacích. Západ však ztratil schopnost s nimi pracovat. Pokud se člověku přihodí mystický stav, obvykle neví, co s tím, a snadno se začne považovat za blázna. Michael Vančura před ukvapenými soudy varuje. "I normální člověk může mít nenormální zážitky. Záleží, z jakého úhlu se na to díváme."

V časopise Vokno 2000 jsou popsány problémy filozofa Egona Bondyho, který také "nevěděl co s tím". "Někdy v březnu či dubnu 1953, když se tramvají vracel z Vandal baru, začal Bondy cítit, jak mu páteří začalo stoupat něco jako žhavý sloupec rtuti. Když to dosáhlo krční páteře, začal své okolí vnímat, jakoby bylo transparentní. Trvalo to celou cestu na Pankrác a Bondy se značně vylekal - bál se, že u něho propukla obávaná schizofrenie. V příštích dne se to ještě několikrát opakovalo." Egon Bondy se obrátil na známého mystika Františka Drtikola a ten mu vysvětlil, že došlo k fenoménu, který mystici a jogíni nazývají probuzení hadí síly. Poradil mu, aby to nechal být. 

Zkuste to jinak

Většina klinických psychiatrů a psychologů na jiné vnímání světa nerada slyší, nabourává to jejich systém uvažování. Používané termíny, jako formální poruchy myšlení, bludy, halucinace, jednoznačně referují o chorobnosti příznaků. Transpersonální psychoterapeuti ve své terminologii zase používají jazyk mystiky různého původu, který není exaktní. Podle psychiatra Jiřího Horáčka nemají jasně stanovená diagnostická kriteria pro určení hranice mezi psychospirituální krizí a psychózou. "Jazyky klasické univerzitní psychiatrie a transpersonální psychiatrie jsou značně odlišné, v posledních deseti letech jsme ale svědky jejich sbližování."

Za dalších deset let by se kromě jazyka mohly sblížit také názory na optimální vedení léčby. Nepřekvapí, že klinická psychiatrie upřednostňuje léky - neuroleptiky se co nejrychleji potlačí psychotické příznaky, jejich odeznění je hlavním cílem léčby. S nevědomými psychickými obsahy, které se vynořily v době krize, se většinou dále nepracuje. 

Nové terapeutické postupy používají psychofarmaka v léčbě psychospirituálních krizí pouze v nevyhnutelných případech, psychotické stavy se nechávají vyhasnout přirozeně. Hlavní práce spočívá v nalezení pozitivního rámce pro to, co se člověku děje, v zařazení nové zkušenosti do kontextu vlastního psychického nebo duchovního vývoje. Oba přístupy mají své výhody a rizika.

"Psychiatři jsou vedeni k nejefektivnějšímu snížení utrpení pacientů a k tomu jsou léky dobré," vysvětluje Vančura. "Způsobují ale vedlejší účinky a u indikovaných lidí zarazí proces, který by pod dobrým vedením sám vedl k uzdravení." Při zpětném pohledu potom zůstává nemoc traumatizujícím zážitkem, který pro člověka nemá žádný smysl. Na druhou stranu zase může jemná terapeutická práce s využitím krize jako příležitosti selhat u pravých psychóz. "Když se nezačnou včas léčit, mohou přejít do chorobného stavu. Nejlépe je spojit oba přístupy," dodává Horáček.

Obliba psychofarmak nestojí jenom na jejich účinnosti. Lékař může být k nasazení psychofarmak motivován jinými důvody, než je starost o blaho pacienta. Farmaceutický průmysl poskytuje různé výhody, dokáže ovlivnit výzkum léčebných strategií. "Celá medicína je dnes o penězích a psychoterapie dvojnásob," říká bez obalu Jiří Horáček. "Nové léky jsou značně drahé. I nejdražší psychofarmaka jsou ale levnější než dlouhodobá psychoterapie." Kalifornská transpersonální lobby není také žádná charita, i v jejím případě jde o peníze. 

Možnosti tu nejsou

Nový trend může být pro pacienty přínosný. Otevírá jinou možnost, než jsou léky a pobyt na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Ve specializovaném zařízení mohou projít pod dohledem celým procesem. V Čechách nic takového možné není. Psychiatrické léčebny nemají na intenzivní péči kapacity. Pražský RIAPS je orientován na obecnou krizovou intervenci, pojišťovnou vymezená týdenní hospitalizace nestačí. V polovině devadesátých let se nadace Pomoc v nouzi pokoušela vytvořit alternativní pobytové zařízení po vzoru americké podpůrné sítě SEN. Nedostatek peněz a lidí projekt zastavil. Přesto Michael Vančura, který zakládal RIAPS i Pomoc v nouzi, stále vidí možnou cestu ve vzniku alternativního zařízení a jeho pozdějšího začlenění do stávajícího systému, jak se to podařilo v Americe.

Podle Jiřího Horáčka by se měl problém rozšířit na další skupiny pacientů. "Kontakt s transcendentnem a extatické náboženské stavy se týkají rovněž psychóz a schizofrenie. Také tito lidé mají obrovskou potřebu nějakým způsobem svoji zkušenost integrovat. Potřeba duchovní péče je obrovská."

Péči o duši mají v popisu práce i jiné instituce. Sekty a pochybní duchovní vůdci jsou nebezpeční, od tradičních církví se toho zase moc očekávat nedá. Vstřícným postojem k mystikům, hovořících s Bohem vlastním nekodifikovaným jazykem, nikdy neoplývaly. "Jednou z hlavních funkcí formalizovaného náboženství je chránit lidi před přímým prožitkem Boha," napsal Carl G. Jung. Biblická tradice vyjadřuje přímé setkání s Bohem symbolem hořícího keře. V evangeliu podle svatého Tomáše říká Ježíš: "Kdokoliv je mi na blízku, je na blízku ohni." Pro oslepené a popálené mystiky je na varování pozdě, bezpečná kostelní zbožnost pro ně nemá žádný význam.

Günter Bartoš (2002)